Čas ve sterilní čekárně se vlekl a každé tiknutí hodin se zdálo jako věčnost, zatímco Katie a Peter seděli v úzkostném tichu. Katie se vrtěla a v myšlenkách se jí honily nejhorší scénáře. Co když jsou ta stvoření příliš zraněná, než aby se dala zachránit? Co když jim veterinář nedokáže poskytnout potřebnou péči? Zaplavil ji hluboký pocit bezmoci a nezbylo jí nic jiného než úzkost z čekání a chvějivá naděje, že všechno dobře dopadne.
Nakonec veterinář otevřel dveře a jeho výraz byl vřelý a uklidňující. “Stihli jste to právě včas, vaše rychlé jednání zvířata zachránilo,” řekl s úsměvem. Katie zaplavila úleva, když zpracovávala jeho slova, ale rychle ji následovala zvědavost. Obrátila se k veterináři, dychtivá po dalších informacích o jejich stavu a o tom, co čeká tvory, na jejichž záchraně tak tvrdě pracovali. Srdce se jí rozbušilo vděčností i touhou pochopit, co právě zažili.