Oči se mu rozšířily hrůzou, když paprsek světla ozářil temné kouty propasti a podivné zvuky, které slyšel, se staly překvapivě zřetelnými. Teď už rozeznával tiché šramocení a slabý šepot, který se odrážel od kamenných stěn. S bušícím srdcem namířil baterku k těm znepokojivým zvukům a dech se mu zadrhl v krku.
Světlo odhalilo desítky malých zářících očí, které na něj hleděly. Stvoření, neznámá i znepokojivá, se svíjela ve stínech, jejich tvary byly sotva viditelné. Petrovi přeběhl mráz po zádech, když si uvědomil znepokojivou skutečnost, že v této temné propasti není sám. Pohled na ty strašidelné, světélkující oči odrážející se v záři baterky ho naplnil hrůzou. Ale uprostřed hrůzy ho napadla myšlenka – možná ta stvoření nejsou nepřátelská. S nově nabytým odhodláním si připomněl, že musí zůstat klidný a vyhodnotit situaci, odhodlaný najít způsob, jak projít tímto neznámým územím a zajistit bezpečnost sobě i Katie.