“Petře!” vykřikla a hlas se jí třásl strachem. “Jsi v pořádku?” Ale jediné, čeho se jí dostalo na oplátku, bylo tísnivé ticho, husté a dusivé. Měla pocit, jako by studna pohltila její slova a umocnila děsivé ticho, zatímco jí v mysli doznívala strašidelná ozvěna Petrova výkřiku. Zaplavila ji bezmoc a její myšlenky se stočily do nočních můr.
Mezitím se Petrovi v hloubi studny třásly ruce, jak šmátral po telefonu a zoufale se snažil aktivovat baterku. Tísnivá tma ho obklopovala jako rubáš a každý nádech mu připadal těžký a stísněný. Konečně s cvaknutím prořízl inkoustovou černotu paprsek světla a osvětlil strašidelná, skrytá zákoutí studny kolem něj. Světlo se mihlo po hrubých kamenných stěnách a odhalilo stinné štěrbiny, které jako by skrývaly svá vlastní tajemství a prohlubovaly jeho pocit naléhavosti a strachu.