Otvor studny se před nimi rozprostíral jako nekonečná prázdnota, připravená pohltit vše, co jí stálo v cestě. Když se Katie naklonila přes okraj, chladný, vlhký vzduch, který k ní proudil, jí připadal jako ledová ruka svírající její kůži. I když byla viditelnost omezená, podivné, ozývající se výkřiky úzkosti je přesvědčily, že se dole v temnotě něco skrývá.
Petr naštěstí přišel připravený s pevným lanem. Poté, co ho zkontroloval, se otočil ke Katie a ve tváři měl odhodlaný výraz. “Tohle lano je dost silné na to, aby udrželo mou váhu. Půjdu dolů a podívám se, co tam dole je.” Katie zaváhala, v hlavě jí vířila smršť úzkosti, když si představila, co všechno by se mohlo pokazit. “Co když se nedokážeš dostat zpátky nahoru?” zeptala se a hlas se jí chvěl obavami. Peter jí položil uklidňující ruku na rameno a slíbil, že bude opatrný. “Musíme to zkusit. Ať už je tam dole cokoli, potřebuje naši pomoc.” Katie se zhluboka nadechla, neochotně přikývla a důvěřovala Petrovu úsudku, když se připravovali na sestup.